Nežiješ nějak „úzko“? Nejsou ti náhodou tvoje myšlenkové návyky už úzké? Podívejme se na úzkosti trochu jinak… Vylezme z naší skořápky a rozhlédněme se. Kam směřujeme? Jak se sebou zacházíme? O zkušenosti, jak k nám úzkost může promlouvat: Podívej se na toto! Podívej se, co doopravdy žiješ! A změň svůj postoj.
Podívejme se na úzkosti trochu jinak… Vylezme z naší skořápky a rozhlédněme se! Co vidíme? Kam míříme? Kam sahají naše kořeny a jakým směrem rosteme? Co jsme zažili? A čemu se bráníme? Co nechceme vidět? Co po nás život chce?
Jakožto psychoterapeut pracuji s potřebami bezpečí, přijetí, ocenění, kontroly. Donedávna to byla pro mě mantra, za kterou jsem se bál nahlédnout. Držel jsem se rovnic, které zní nějak takto „pokud potřeby ve vztazích nebyly a nejsou naplněny, neumím s nimi zacházet = nepohoda, pokud byly a jsou naplněny, umím s nimi zacházet = pohoda“. Byla to jistota. A, samozřejmě, na určité úrovni to funguje a dokonce si dovolím říci, že i když to vypadá banálně, má to obrovskou hloubku. Protože naučit se svými potřebami zacházet znamená věnovat prostor svému tělu, emocím, vztahům, minulosti i budoucnosti a to jsem na začátku. Kromě jiného ponořit se do své úzkosti.
Zkusme ale pootevřít další dveře.
Co když úzkost je ještě o něčem jiném?
Co když se k tomu dostaneme ve chvíli, kdy se ji nesnažíme ovládnout, vymést a odstranit?
Já vím, vím… to se to lehce tady napíše. Když ale ta úzkost přichází v celé své síle, tak je velmi obtížně nemyslet na nic jiného, než na to, aby už byla pryč. Ale přeci jen, zkoušejme to. Znova a znova. Proč?
Buďme na sebe malinko tvrdší a zkusme se s úzkostí více seznámit. Co když je to inteligence života, která skrze nás promlouvá a sděluje nám osobní vzkaz: „Podívej se na toto! Podívej se, co doopravdy žiješ! Nežiješ nějak „úzko“? Nejsou ti náhodou tvoje myšlenkové návyky už úzké?“
Mám zkušenost s drobnými (ve srovnání, co mi sdělují mí klienti) panickými atakami, které po dobu cca 1,5 roku přicházely pouze během přednášení. Předtím jsem s vystupováním na veřejnosti neměl problém, užíval jsem si to. A najednou přišly stavy, kdy jsem se před lidmi začal doslova ztrácet, zapomínal jsem, co jsem chtěl říci, moje tělo se splašilo. Sucho v ústech, neschopnost lapnout dech. Trvalo to krátce, např. půl minutky. Párkrát se stalo, že jsem si musel sednout.
Bál jsem se, že to nepřejde. Co se to stalo? K čemu jsem nakonec došel?
Postupně se mi podařilo přijít k tomu, že musím naplno věřit tomu, co sděluji. Nemohu už jen tak vycházet z toho, co jsem věděl před rokem, či před pěti lety a mám to naučené říkat. Je to o disciplíně. O tom, že se musím opravdu zaměřit na to, jakou zkušenost chci sdělit. Co je esence toho sdělení a zda to, co říkám není jen naučené souvětí či celé téma z minulosti.
Ve chvíli, kdy jsem toto pochopil, paniky jakoby „zázrakem“ zmizely. Došlo k uvolnění a poznání. Neříkám, že se nikdy nevrátí. Zatím mám ale klid.
Rád bych Vás namotivoval k experimentům se svojí úzkostí. Věřit, že má smysl a že nás vede. Napišme jí dopis, namalujme ji, ptejme se ji, mluvme o ní, s ní a pro ní. Postavme se pevně na zem, dýchejme a vnímejme ji co nejhlouběji. A pozorně se kolem sebe dívejme. Zkusme pracovat se záměrem, že chceme skutečně vědět, co se to děje. A nechme život přinést situace, které nám pomohou odkrýt, kde jsme si sami pro sebe moc „úzcí“.
Držím nám palce v této dobrodružné cestě.
