Nevysvětlitelné tělesné příznaky jako úzkost? Co je za tím…
Psychosomatické zamyšlení… Jak lze uvažovat o tělesných příznacích, které jsou obtížně uchopitelné a nemají jasnou příčinu? Někdy to vypadá, jako by si tělo dělalo, co chce. Dokonce tak, že nás něco může intenzivně bolet, můžeme zažívat brnění, různé slabosti, potíže s trávením a při tom dle lékařů „nám nic není“. Článek se zabývá přístupem k tzv. somatizaci. Objasňuje pár principů, které na základě mé osobní a terapeutické zkušenosti mohou pomoci. Je to jakási mapa.
Rád bych se s Vámi podělil o pár vhledů z praxe na téma „neposlušného těla“. Začnu od úzkosti, malinko psychiatricky a škatulkově, ale nebojte :). Z hlediska psychiatrického je úzkost definovaná jako nepříjemný prožitek obav, který nemá jednoznačný objekt na rozdíl od strachu. Úzkostné poruchy se dělí do několika skupiny podle příznaků a příčin. A jednou z diagnóz ze skupiny úzkostných poruch je somatizační porucha, která se vyznačuje přítomností tělesných příznaků bez prokazatelných změn v těle. Můžeme prožívat bolesti břicha až zvracení, změny chuti, svědění i pálení kůže, zadýchávání, bolesti na hrudi či nepříjemné pocity v genitáliích a mnoho dalších. Pokud se nenajde jednoznačný organický podklad a potíže trvají déle než 2 roky, zabýváme se jimi nadměrně a snižují výrazně kvalitu našeho života, můžeme do „škatulky“ po názvem somatizační porucha zapadnout.
Někteří lidé navštíví mnoho lékařů, kde opakovaně slyší „nic Vám není“.
Hledají jednoznačnou prokazatelnou příčinu. Putují a upínají se k představě, že přeci to musí být nějaká nemoc, jen se na to ještě nepřišlo.
Jakoby již tato samotná situace poukazovala na „něco důležitého“, co se odehrává v životě toho člověka.
Co se to vlastně může dít?
Rád bych zdůraznil, že níže popíši pouze můj osobní názor vycházející z praxe psychoterapeuta a psychiatra.
Psychosomatický přístup pro mě znamená věřit významu toho, co se se mnou děje.
Osvojit si pohled, že se nejedná o nějakou náhodu nebo „poruchu“, ale o zprávu mého těla o mém životě. A nemyslím si, že existuje jednoduchý algoritmus významu.
Je to z mého pohledu tak, že ty stejné potíže, například potíže s polykáním, nesou pro dva jedince odlišnou historii, unikátní význam a cesta úzdravy bude mít jinou podobu. Na druhou stranu principy můžeme popisovat stejné. Dovolím si vypsat pár, které mi přijdou zásadní. Jednoduše se o nich píše, ale skutečně je provést, může být náročné. Jedná se o proces.
Níže jsou vypsané principy, které z mého pohledu mohou sloužit jako mapa pro práci se sebou:
1) V první řadě jde o převzetí zodpovědnosti za svoje zdraví, potažmo celý svůj život. Jak lehké je napsat tuto větu!
2) Dále je dobré zmapovat a případně přehodnotit vztah ke svému tělu a jeho inteligenci.
3) Hledat významy, které konkrétní příznak v sobě může obsahovat. Je výhodné pracovat otevřeně, „mnohaúrovňově“. Představa, že přijdu na jednu příčinu, která mi „to“ vyřeší, z mé zkušenosti nefunguje. Dokonce se může dít to, že příznaky se za několik měsíců či let vrátí, ale tentokrát to bude jiný příběh. Ta otevřenost pro mě znamená, že jedno nevylučuje druhé. Tedy významů může být více a je vhodné prozkoumat všechny, které nám přijdou zajímavé a dávají jakýsi smysl a zkoumat i jejich propojení.
4) Věnovat se emocím. Z hlediska vědeckého se v souvislosti se somatizací mluví o tzv. alexithymii, což je pojem, který zastřešuje neobratnost v práci s emocemi. Je jednoznačně dokázáno, že snížená schopnost vnímat svoje emoce, pojmenovat je a sdělit (3 oblast zahrnující alexithymii) úzce souvisí se somatizační problematikou. Jinými slovy se nabízí tato souvislost: necítím dostatečně = potřebuji silnější impulz = nastupuje tělesná bolest. Tudíž logickým krokem je učit se se svými emocemi zacházet. Vesměs jsme velmi tělesní… Co je to emoce? To není jen nějaký pocit, který prostě cítíme, bez kontextu. Je to velmi promyšlený inteligentní a vývojově velmi účelně zakotvený mechanismus, jehož kořeny patří metabolickým procesům. Je to autoregulační mechanismus, který poukazuje na naši současnou situaci (obrázek 1.).
Jedním z mechanismů, který hraje roli v somatizaci je smyčka, kdy nadměrné upínání pozornosti (které je samozřejmé při prožívání nepříjemných tělesných prožitků), vede k tzv. somatosenzorické amplifikaci, což jednoduše řečeno znamená zesílení příznaků. Proč tomu tak je? Můžeme o tom diskutovat. Jedním z vysvětlení pro mě je paměť těla (implicitní, tedy nevědomá), která zapisuje naše zkušenosti a při náročných, které potřebujeme zpracovat, má možná tendenci dostat se do vědomí a tak ukončit nedokončené věci. Slova nestačí. Život je bytí v těle a prožívání.
Na druhou stranu může se jednat o naučené prožívání, které se potřebujeme odnaučit a možná se tomu nevěnovat. Může to být „zástupný problém“, který odvádí pozornost od toho důležitého v našem životě. Může to být projev obranného mechanismu. Tady se můžeme dostávat do úzkých a celé se to komplikuje a vlastně protiřečí. Rád bych se opět vrátil k otevřenosti, která umožní pracovat s oběma variantama.
5) Věnovat se vztahům a jejich historii. Jedním ze základních vztahů jsou rodinné a ten nejdůležitější je sám se sebou. Opět, lehce se řekne. Pouze průběžná práce na sobě, experimentování, zkoumání a upřímnost k sobě pomáhá pomalu rozplétat ten náš životní zamotanec, jehož uzel se u některých z nás projevuje v podobě záhadných a organicky nevysvětlitelných tělesných příznaků.
Nejsme divní. Jsme citlivé bytosti a potřebujeme změnu, něco pochopit, prožít a podle získaných zkušeností začít žít jinak.
Somatizace může zásadně snižovat kvalitu života. Vede k velkým pochybnostem o sobě, k obavám o zdraví, zasahuje do vztahů. Zmíněné principy práce jsou nabídkou a nechci tím sdělit, že cesta je jednoduchá. Nicméně mám zkušenost, že každá investice do změny, každý drobný krůček se počítá. Jako když skládáte mozaiku. Přeji všem, aby se podařilo poskládat tolik dílků, kolik je potřeba a aby do sebe zapadly tak, abychom následně mohli žít spokojenější a naplněný život.
