Rád bych se s vámi podělil o zahlédnutí léčivého procesu, u kterého mám možnost občas být. Přiznám se, že od doby, kdy jsem se začal učit, jak „dělat psychoterapii“, tak stále hledám a zkoumám, co to vlastně je ta „psychoterapie“. Co se to děje? O co se snažíme? Jak „to“ funguje?
Otázka, zda má terapie reálný dopad a potenciál mě naštěstí už netrápí. Na základě zkušenosti (a také výzkumů) mohu s radostí říct, že psychoterapie funguje. To je dobrá zpráva.
Zásadní však je, co vlastně funguje? Existuje mnoho knih, výzkumů na efekt psychoterapie, probíhá velká diskuze. A různé školy zdůrazňují odlišné aspekty. A každý člověk je jiný, tak to nabývá složitější rámce.
Budu se teď snažit dát stranou vědomosti a napsat spíš svůj pocit a nějaký vhled, který ke mně přichází na základě opakované zkušenosti v terapiích.
Nedávno jsem totiž zahlédl něco, co mi dává smysl a budu se snažit ten živý proces obléknout do slov. Zvu vás :).
O co tedy jde?
Jde o příběh… o převyprávění příběhu.
Ale ne ledajaké převyprávění.
O pozorné společné hledání, sdílení a zaměření se na to, co se skutečně stalo.
Co se NÁM skutečně stalo. Ano, je to překvapení, které často přichází, že se nám TO stalo. A potřebujeme k tomu druhé. Kteří se nám snaží porozumět a budou všímaví. Nenechají se odradit našimi kličkami a snahou „to“ necítit. Potřebujeme čas, trpělivost, pozornost, všímavost. Potřebujeme detaily. A chce to zaměření na emoce.
Jde o záhadnou alchymii, která se odehrává, když se zaměříme na své tělo, na své prožívání a ponoříme se do svého příběhu. Nejdřív vidíme jen kousek, nebo nic… Můžeme si něčeho všimnout, nebo něco říkáme, blížíme se… uchopujeme střípky.
Nebo tělo vysílá signál… Něco možná tušíme. A když ne, tak nás na to někdo upozorní, ideálně terapeut :). A když nic nenaskakuje, tak jdeme jinudy. Hledáme cestu. Cestu dovnitř. Abychom se spojili s něčím, co v nás roky je… A bývá to odstřižené. A zjistíme, že jsme odděleni od nás samotných, a od ostatních. Je to jakoby nedostupné a všudypřítomné. Víme o tom, a vlastně nevíme. Jsme na to naštvaní, smutní, cítíme tíhu, úzkost, nejistotu, hněv. Nebo jen se nám dělá špatně… nebo jsme zmatení. Je tam toho hodně. Na chvilku to zahlédneme.
A pokud vydržíme, tak se to může spojit s obrazem situace… například vidíme miminko, které je samo a pláče. Nebo jsme ve škole, sami… Nebo vyvstane vzpomínka, jak nám někdo blízký více či méně vědomě řekl, co nás bolelo. Nebo ztráta. Nebo ve skupině ty naše prožitky vidíme v příbězích druhých (proč máme rádi filmy?)… Silné věci bývají dětské…
Na chvilku to zahlédneme. Můžeme to opět prožít. A pak to opět zmizí. Jdeme zpět, do nám známé krajiny, ale vlastně cizí, nechceme vidět, nechceme to opět prožívat. Protože to prožíváme vlastně stále. Ale nejčastěji to prožíváme v jiných lidech, v systémech (hněv na šéfy, stát, očkování, školy), v těch denních sporech, nejistotách (projevy projekce). A když se odvážíme v zážitku zůstat a podívat se na sebe, na své prožívání, dochází často k pláči, k lítosti, k hněvu, k uvědomění, že to sakra bolelo…
Jakože to bylo moc! A bylo to nespravedlivé, a zraňující, nezasloužili jsme si to, byli jsme nevinní, nevěděli jsme a nemělo se to dít! Nemělo…
V tu chvíli, kdy vzpomínku prožijeme v přítomnosti druhého se rodí soucit se sebou. „Nejsem v tom sám a mám právo to cítit.“ Je to nějak léčivé. Pochopení toho, proč jsem takový, jaký jsem. Zjemnění.
Vnímání, že přeci jen i to „dobré“ je. Já nejsem divný. A jaksi se rozpouští vnitřní kritik, který nás často trápí. Pochopení. Najednou poleví ta přísnost, ten tlak, otevře se nový prostor.
Jsem v pořádku, mám právo se takto cítit.
Je to dost silný vnitřní proces, který pootvírá dveře. Malinko nás posouvá v našem vnímání sebe sama a světa. Objevují se nové vrstvy, vidíme se jinak i okolo se začínají odehrávat věci jinak.
V tomto dění se nějak propojuje přítomnost s minulostí, a dosahuje do budoucnosti. Emoční se kloubí s myšlením v nějaký celek. A vyvstává z toho pro nás prožitý význam, který může být nápomocný na naší cestě životem.
Dovolil jsem si přiblížit střípek procesu, který považuji za léčivý… Možná trochu moc abstraktní. Možná je tam trochu moc „to“ :). Nevím ale, jak jinak teď tento proces popsat. Přiblížit psychoterapii, zjišťuji, není jednoduché. Netvrdím, že je to jediné, co je zásadní. V procesu změny hraje roli mnohem více věcí samozřejmě.
Přeji nám všem co nejhladší průběh cest k sobě :).
